Nová kniha uznávané básnířky Kateřiny Rudčenkové nepochybně je dlouho očekávaná událost, neboť vychází po devíti letech, kdy se autorka věnovala jiným literárním rodům – próze (Noci, noci) i dramatu (Niekur a Čas třešňového dýmu). Hned po vydání Chůze po dunách se to v médiích (nejintenzivněji v časopise Tvar) začalo hemžit recenzemi, anotacemi či rozhovory, objevila se i reportáž z křtu v pražské kavárně Fra. Určité rysy sbírky tedy již byly zdůrazněny – a některé snad až příliš – čtenáři i autorkou samotnou.

Chůze po dunách obsahuje 48 básní rozdělených do poněkud nepřehledně vymezených oddílů (jsou to dva číslované oddíly s cyklem cizí akvária v prvním z nich, anebo tři oddíly období rudé, cizí akvária a neviděný ohňostroj s číslovaným prvním a třetím oddílem?), ten závěrečný ovšem evidentně sdružuje básně napsané v rámci pobytu v Lotyšsku, jak prozrazuje autorčin přípis a některé reálie. Přestože se „technické“ řešení u Rudčenkové zdá být častým klíčem ke komponování sbírek (v prvotině Ludwig jsou takto vyčleněna všechna haiku), pečlivost, s níž autorka sestavila oddíl úvodní, nemá v rámci čtyř dosud publikovaných sbírek obdoby.

Období rudé, tedy „jednička“, je pečlivě uspořádaný, kompaktní celek dvaceti básní, jejž uvádí báseň období rudé, období oranžové. Je to reflexe ani ne tak nad smyslem života jako nad jeho průběhem („hmota času“), nad střídáním životních epoch, které dnes autorka vidí jaksi z nadhledu, nad pomíjivostí. Jednotlivá období mají v básnickém vidění Kateřiny Rudčenkové různé barvy, částečně osvobozené z lokálního umístění, což u autorky není novinka, jak by se mohlo zprvu zdát – už v Ludwigovi  čteme emblematickou báseň Jsi černá. Červená, modrá, černá, bílá barva (v některých básních „krajina“), přičemž černá se k stáru navrací. Básně tohoto oddílu rozvíjejí úvodní „tezi“ a společně vytvářejí jakýsi životopis autorčiných otázek a nejistot: „tihleti rodiče / co je to za cizince“, „Jenže zenit, k němuž míříš, / už dávno byl, / řeknou ti o pár let později“ atd.

V cizích akváriích (ať už je jejich vztah k celku knihy jakýkoliv) a částečně i v neviděném ohňostroji se rozvíjí Rudčenkové smysl pro oslovování. Dříve bohaté střídání perspektiv mluvčího (oslovován býval on, ona, ty a já mužského i ženského rodu atd.) se zužuje na jakési básně-vzkazy (tři z osmi textů jsou opatřeny dedikací) a svědectví zabydlování – i života – druhých lidí.

V autorčině díle se zvláště zdůrazňuje vášnivost a erotismus, který má v nové knize být vystřídán „oranžovým obdobím“ pokory, nadhledu a životní bilance. Tendence k filozofování tohoto typu je však Rudčenkové vlastní přinejmenším od sbírky Popel a slast, která má díky dvousečnosti života vpravdě existenciální rozměr; v nové sbírce je ovšem nápadnější svojí explicitní formulací: „vidím tě kořenit“, „jak by měl člověk strávit život?“ atd. Je zajímavé, že se toto odhalení děje ruku v ruce s rezignací na dřívější literárnost četných aluzí, slavných veršových forem a jazykové patiny („neb“, „jest“, občas i nápadná pasiva či čnící infinitivy s koncovkou -ti): „Byla jsem Ortenem a zahynula pod koly aut, / nyní jsem obrysem podivných květin, / které jsem vypěstovala.“

Jako by střídmost autorčina přesvědčení doprovázela střídmost výrazová. Ve valné většině básní Chůze po dunách tomu tak je. Mezi lotyšskými (nejmladšími?) básněmi ovšem prosvítá v úžasně využitém návratném motivu placatého psa suverénní rozkoš ze zachycení bizarně „nepodstatného“ objektu pro náboj, který je esteticky platný sám o sobě. Na soud, zda se básnictví pozoruhodné autorky Kateřiny Rudčenkové posune právě tímto směrem, je stále příliš brzy.